Jak jsme neviděli Titanic

Jednoho krásného, trochu mokrého, sobotního rána jsem vytáhla svoje milované rodiče do Prahy na výlet. zhruba 120 km od našeho domova. Na výstavu Titanic. Mamka na ní hrozně chtěla a tatínek se obětoval a jel s námi. Ještě před tím jsem mluvila s kamarádkou.. "Jo jo, teď je to na Výstavišti v Holešovicích.".. Tak si tak jedeme a cestou zjistíme, že ne na Holešovicích, ale na Letňanech. No nic, tak nejsme blbý, to je kousek od Holešovic, už jsem tam jednou byla, to nějak dáme.. Pro jistotu jsme se přeptali asi tří členů rodiny a říkáme si, že to v pohodě najdem. Praha ne.. Bude to značený..

Přijedeme do Prahy a jedeme dle instrukcí. Najednou se ocitneme neznámo kde, ale před sebou vidíme Žižkovskou věž. Ptáme se kolemjdoucích. Nějak nás nasměrují, ale stejně trochu tápeme. Po hodinu a půl dlouhém bloudění narazíme na ukazatel na výstaviště. Táta nasr*nej (pardon, ale to nejde říct jinak), já trochu taky (ono když čumíte na cedule a vidíte, že na Hradec Králový doleva a na Prosek rovně a máma vám to zezadu ještě 20x zopakuje.. A tak u každé libovolné cedule, co potkáte..), ale jinak pořád dobrý. V 11:45 hodin přijíždíme na místo s pocitem šílené úlevy, že jsme KONEČNĚ dojeli. Haha.

Pán u buňky ve vjezdu na parkovišti se nás ptá, zda máme lístky koupené předem. Odpovídáme, že ne. Prý se teď prodávají lístky až na 16:00 hodin, do té doby je plno... Na tátu jsem se raději ani nepodívala. Máma trošku zklamaná a já teda taky. Otáčíme se a jedeme pryč. Mámu napadne, že abychom nejeli úplně zbytečně, mohli bychom se stavit v Ikey, máme to přeci při cestě.. HAHA!

Tak si tak jedeme, vracíme se stejnou cestou, jakou jsme přijeli (už teda trochu líp značenou, takže nebloudíme..) a najednou jsme ne dálnici a Ikea už dávno za námi. Ehm.. Hmmm.. Takže sjedeme a po krátké pauze, kdy se dohadujeme, jestli teda jet rovně a tak a tak, nebo radši jinudy, se rozhodneme věřit tomu, co jsem našla na netu na mobilu (navigace nefachá, takže jen odhad z map.) a k tý Ikee fakt dojedeme. Vevnitř procházíme horní patro, já bych to prolítla, protože po četných návštěvách vím, kde pak dole co najdu, máma tak nějak kouká, ale normální rychlostí a k mému překvapení nejvíc nás zdržuje táta. Kouká u každé kuchyně na pojezdy šuplíků, materiály, celkový zpracování, na skříně, jak jsou udělané a tak. Nemoc z povolání prostě. 

Konečně máme nakoupeno a vyrážíme směrem domů. Na půli cesty se stavíme natankovat (kdo by odolal, když je tam benzín skoro o 2,-Kč levnější, než u nás) a rovnou se stavíme i na jídlo. No a v 16:00 hodin jsme pěkně konečně doma. Já se zablokovaným krkem (nějak jsem se blbě otočila a asi to dlouhý sezení tomu nepřidalo), naši unavený a všichni o dost peněz lehčí. 

Takže k třicátejm narozeninám bych prosila nějakou fakt dobrou a spolehlivou navigaci.. Ať neprojezdím půl nádrže v pražskejch uličkách, až budu mít zas takovej supr nápad a vyrazím nepřipravená na výlet.