Skorotricitka | Skoro třicet.

Kupodivu krom chlapů a bouřících se hormonů s přicházejícím jarem řeším i jiný věci. Momentálně už nějakou dobu přemýšlím o změně zaměstnání. Pracuju čtyři roky ve státní správě. Práce mě celkem baví, ale poslední rok a půl s nástupem nového ředitele se děje až moc změn. A vůbec ne k lepšímu. Už rok a půl máme všechny práce pro dva lidi. Nestíháš? Tak zůstaň přesčas.. No jo, ale jak to udělat, aby tam každý den nebyl člověk do osmi a o víkendech a aby se z toho nezbláznil? Přesčasy se samozřejmě neproplácí, můžeme si je vybrat. Ale kdy, když nestíháme? Takže každý měsíc 10 až 20 hodin přesčasů není nic neobvyklého. Aspoň u mě.

[ Pokračování článku ]

Jednoho krásného, trochu mokrého, sobotního rána jsem vytáhla svoje milované rodiče do Prahy na výlet. zhruba 120 km od našeho domova. Na výstavu Titanic. Mamka na ní hrozně chtěla a tatínek se obětoval a jel s námi. Ještě před tím jsem mluvila s kamarádkou.. "Jo jo, teď je to na Výstavišti v Holešovicích.".. Tak si tak jedeme a cestou zjistíme, že ne na Holešovicích, ale na Letňanech. No nic, tak nejsme blbý, to je kousek od Holešovic, už jsem tam jednou byla, to nějak dáme.. Pro jistotu jsme se přeptali asi tří členů rodiny a říkáme si, že to v pohodě najdem. Praha ne.. Bude to značený..

[ Pokračování článku ]

Když jsem začala trpět nespavostí, hledala jsem nějaké přírodní prostředky, co by mi pomohly. Shodou okolností jsem dostala sušenou levanduli a tak jsem začala pátrat na internetu, k čemu je vlastně dobrá a jak by se dala využít. A bingo.

Levandule je výborná mimo jiné na:

uklidnění psychiky a zklidnění nervového systému
nespavost
nervová slabost
návaly krve do hlavy a bolesti hlavy
třesavka
migréna
hysterie, hysterické záchvaty (ne, že bych trpěla hysterií, ale popravdě na nějaké porozchodové záchvaty smutku a nezastavitelného toku slz není k zahození)

a na spoustu dalších potíží. Pro mě byly důležité tyhle účinky a tak jsem si z toho udělala takový svůj malý rituál. Trvalo mi pár dnů, než jsem si zvykla na chuť levandulového nálevu, ale teď už si nedovedu večer tu hodinku pohody v posteli bez šálku voňavého čajíčku představit...

Nebuď negativní. Mysli pozitivně. Usmívej se a nálada se ti sama zlepší.

No jo, ono se to hezky říká, ale hůř dělá.

Když je pondělí.

A je vám od rána tak nějak zvláštně, divně od žaludku, krční páteř bolí tak, že byste nejradši zůstali ležet a ještě se vám motá hlava. A stejně musíte jít do práce. Kde vás kolegyně během 5 minut vytočí tak, že byste se s chutí sbalili a šli marodit. A stejně si to tam odmakáte, myslíte si svoje, navenek se moc nevyjadřujete, aby vás zas někdo nenařknul, že jste negativní.

A tak to prostě občas je. Některý dny (jako ten dnešní) se fakt pekelně nevyvedou. Proto se soustředím na světlý bod dnešního dne - večer v posteli s knížkou a levandulovým čajem.. :)

Zajímalo by mě, co děláte vy, když máte někdy fakt hroznej den?

Vždycky mě pečení celkem bavilo a když moje kamarádka začala na mateřské péct dorty, cupcaky a různý další výborný a krásný zákusky, tak jsem si říkala, že bych mohla taky něco zkusit. S jejími, již odbornými, radami.

Fakt mě to chytlo, hrozně se mi líbí potahované dorty, akorát je teda u nás doma nikdo nechce jíst.. Takže po pár pokusech se raději věnuju cupcakům a teď začínám zkoušet klasičtější dorty.

Tenhle byl můj první potahovaný dort pro sestřičku.

Další pro mojí úžasnou kamarádku - anděla, spřízněnou duši, vrbu, rádkyni.. :)

Paříž pro tatínka. <3

A další pro sestřičku - ořechový s mascarpone krémem. :)

Věděla jsem, že to nemůže trvat do nekonečna a že to jednou skončit musí. Věděla jsem, že jsem ta druhá, co nemá právo na nic, krom pár ukradených chvilek a zpráv.. Chtě nechtě jsem se zamilovala a smířila se s tím, že to tak prostě je, naučila jsem se tu bolest, lítost a smutek snášet, jako by byl normální a prostě to tak mělo být. Byla jsem pořád milá, hodná, příjemná, laskavá, podporující... A sama sebe přesvědčila, že to je normální a že nesmím dát najevo, že mi něco vadí. Že na to prostě nemám nárok. Dalo by se říct, že jsem tak trochu byla, možná ještě jsem, masochistka, která si vědomě nechá způsobovat bolest a ještě je za každej projev jakýkoli emoce vděčná. Ale v té době jsem si myslela, že mi to bude vyhovovat.. Žádný závazky, protože jsem byla tak zraněná a zklamaná, že jsem si myslela, že se obrním, nebudu nic očekávat a neublíží mi to.

Vím, že plno lidí (hlavně žen) mě odsoudí či odsoudilo.. Neměla jsem to dělat, jasný. To se prostě nedělá. Omluvou není ani to, že on si začal, okouzlil mě, věnoval mi takovou pozornost, jako nikdo jiný, rozuměl mi, jako nikdo jiný.. A díky němu jsem se konečně zase po dlouhé době cítila sebevědomá, chytrá, krásná, chtěná.. Nechtěl po mně sex jako ostatní, zajímala jsem ho já, moje názory, to co mu říkám.. A byl unešený, že mě zajímá, co si myslím, že od něj chci slyšet názor, radu.. A tak se to stalo.. Po dlouhém povídání, scházení se a přemáhání tý touhy, jsme se přemáhat přestali a tomu pokušení se poddali. A bylo to skvělý. A každý další "to" bylo lepší a lepší. Dokonalý, perfektní..

A tak to začalo a teď skončilo. Dva roky vypjatých emocí, čekání, krásných okamžiků, dlouhých hodin vyprávění, tisícovek zpráv..

V první chvíli jsem nemohla zastavit slzy. A o chvíli později už jsem jen přemýšlela, co mám vlastně za pocity.. Takové zvláštní prázdno, trochu bolest, trochu úleva.. A teď, stále krátce po našem posledním rozhovoru si tak říkám, jestli někdy potkám někoho, s kým budeme takhle na stejný vlně.. Jak co se konverzace týká, tak po té tělesné stránce..

"We don't even ask happiness, just a little less pain."

Charles Bukowski

Jak už tak název blogu napovídá, tak trochu, pro někoho nudně, se v poslední době zaobírám bilancováním nad svým dosavadním životem, jelikož mi v brzké době bude 30 let. Tak si tu tak přemýšlím nad tím, co mám, co nemám, co bych chtěla, jestli mi něco neuteklo nebo neutíká, jestli nedělám něco špatně.. A taky nad různými velkými životními moudry, kterých dnes máme všude okolo plno.

Ač momentálně je mi hrozně ouzko z jednoho nešťastného zamilování do nevhodného chlapa, tak se snažím oklepat se a nějak to ustát.

A na tu "skvělou" vydeptanou situaci se krásně hodí jeden výrok od Romaina Rollanda:

Trpí-li se ve dvou a nemohou-li si ti dva navzájem pomoci, jitří se jejich bolest až osudně: vždycky to končí tím, že jeden druhému přičítá za vinu, že trpí.

vypnout mobilní verzi