Práce. Změnit, či nezměnit?

Kupodivu krom chlapů a bouřících se hormonů s přicházejícím jarem řeším i jiný věci. Momentálně už nějakou dobu přemýšlím o změně zaměstnání. Pracuju čtyři roky ve státní správě. Práce mě celkem baví, ale poslední rok a půl s nástupem nového ředitele se děje až moc změn. A vůbec ne k lepšímu. Už rok a půl máme všechny práce pro dva lidi. Nestíháš? Tak zůstaň přesčas.. No jo, ale jak to udělat, aby tam každý den nebyl člověk do osmi a o víkendech a aby se z toho nezbláznil? Přesčasy se samozřejmě neproplácí, můžeme si je vybrat. Ale kdy, když nestíháme? Takže každý měsíc 10 až 20 hodin přesčasů není nic neobvyklého. Aspoň u mě.

A místo, aby to někdo ocenil, tak nám ještě krátí odměny a když člověk ráno přijde do práce, tak neví chvíle, kdy nepřijde nějaká změna i na něj - přesunutí k někomu jinému, na jiné oddělení.. 

Když to píšu, nezní mi to až tak hrozně, ale cítím se špatně a je to psychicky vyčerpávající. Už rok a půl. Fakt, že doma nemám vedle sebe nikoho, kdo by mě podpořil, s kým bych trošku zapomněla, že je to na palici, tomu jen přidává.

A teď se naskytla příležitost. Bývalá kolegyně šla do jiné organizace v rámci státní správy a láká mě, ať jdu k nim za ní. Znám tam plno lidí a konečně bych byla v práci, kde jsou i chlapi, nejen ženský. To je další věc - z toho našeho čistě ženskýho kolektivu mi už hrabe taky. Jediný problém pro mě je vedoucí tam u ní. Je to věčně naštvaná ženská, která si nejde pro slovíčko daleko, je schopná být na lidi sprostá a chová se povýšeně a arogantně. A já nevím, jestli bych to dala. 

Říkám si, že je to jen jeden zápor a jinak převažují samá pozitiva. Dokonce by tam byly i vyhlídky nějakých případných kariérních postupů.. U nás jsem na jednom místě a jinam už se šoupat nemám kam... 

Tak teď babo raď.. V úterý vezu životopis a děj se vůle boží...