Mám to vytetovaný na čele. Průserářka. Nebo možná "Hledám jen ženatý chlapi"...

Tak kolik takovejch ještě potkám, než se objeví nějakej svobodnej, kterej mě takhle okouzlí? 

Dokonce jsem si udělala profil na seznamce. První schůzka celkem dobrá. Ale do háje, proč mi tam vesměs píšou samý dvacetiletý týpci? Nejsem Madonna, abych měla chlapa o deset let mladšího :D

Nebuď negativní. Mysli pozitivně. Usmívej se a nálada se ti sama zlepší.

No jo, ono se to hezky říká, ale hůř dělá.

Když je pondělí.

A je vám od rána tak nějak zvláštně, divně od žaludku, krční páteř bolí tak, že byste nejradši zůstali ležet a ještě se vám motá hlava. A stejně musíte jít do práce. Kde vás kolegyně během 5 minut vytočí tak, že byste se s chutí sbalili a šli marodit. A stejně si to tam odmakáte, myslíte si svoje, navenek se moc nevyjadřujete, aby vás zas někdo nenařknul, že jste negativní. 

A tak to prostě občas je. Některý dny (jako ten dnešní) se fakt pekelně nevyvedou. Proto se soustředím na světlý bod dnešního dne - večer v posteli s knížkou a levandulovým čajem.. :)

Zajímalo by mě, co děláte vy, když máte někdy fakt hroznej den? 

Věděla jsem, že to nemůže trvat do nekonečna a že to jednou skončit musí. Věděla jsem, že jsem ta druhá, co nemá právo na nic, krom pár ukradených chvilek a zpráv.. Chtě nechtě jsem se zamilovala a smířila se s tím, že to tak prostě je, naučila jsem se tu bolest, lítost a smutek snášet, jako by byl normální a prostě to tak mělo být. Byla jsem pořád milá, hodná, příjemná, laskavá, podporující... A sama sebe přesvědčila, že to je normální a že nesmím dát najevo, že mi něco vadí. Že na to prostě nemám nárok. Dalo by se říct, že jsem tak trochu byla, možná ještě jsem, masochistka, která si vědomě nechá způsobovat bolest a ještě je za každej projev jakýkoli emoce vděčná. Ale v té době jsem si myslela, že mi to bude vyhovovat.. Žádný závazky, protože jsem byla tak zraněná a zklamaná, že jsem si myslela, že se obrním, nebudu nic očekávat a neublíží mi to.

Vím, že plno lidí (hlavně žen) mě odsoudí či odsoudilo.. Neměla jsem to dělat, jasný. To se prostě nedělá. Omluvou není ani to, že on si začal, okouzlil mě, věnoval mi takovou pozornost, jako nikdo jiný, rozuměl mi, jako nikdo jiný.. A díky němu jsem se konečně zase po dlouhé době cítila sebevědomá, chytrá, krásná, chtěná.. Nechtěl po mně sex jako ostatní, zajímala jsem ho já, moje názory, to co mu říkám.. A byl unešený, že mě zajímá, co si myslím, že od něj chci slyšet názor, radu.. A tak se to stalo.. Po dlouhém povídání, scházení se a přemáhání tý touhy, jsme se přemáhat přestali a tomu pokušení se poddali. A bylo to skvělý. A každý další "to" bylo lepší a lepší. Dokonalý, perfektní.. 

A tak to začalo a teď skončilo. Dva roky vypjatých emocí, čekání, krásných okamžiků, dlouhých hodin vyprávění, tisícovek zpráv.. 

V první chvíli jsem nemohla zastavit slzy. A o chvíli později už jsem jen přemýšlela, co mám vlastně za pocity.. Takové zvláštní prázdno, trochu bolest, trochu úleva.. A teď, stále krátce po našem posledním rozhovoru si tak říkám, jestli někdy potkám někoho, s kým budeme takhle na stejný vlně.. Jak co se konverzace týká, tak po té tělesné stránce.. 

"We don't even ask happiness, just a little less pain."

Charles Bukowski

Jak už tak název blogu napovídá, tak trochu, pro někoho nudně, se v poslední době zaobírám bilancováním nad svým dosavadním životem, jelikož mi v brzké době bude 30 let. Tak si tu tak přemýšlím nad tím, co mám, co nemám, co bych chtěla, jestli mi něco neuteklo nebo neutíká, jestli nedělám něco špatně.. A taky nad různými velkými životními moudry, kterých dnes máme všude okolo plno. 

Ač momentálně je mi hrozně ouzko z jednoho nešťastného zamilování do nevhodného chlapa, tak se snažím oklepat se a nějak to ustát.

A na tu "skvělou" vydeptanou situaci se krásně hodí jeden výrok od Romaina Rollanda:

Trpí-li se ve dvou a nemohou-li si ti dva navzájem pomoci, jitří se jejich bolest až osudně: vždycky to končí tím, že jeden druhému přičítá za vinu, že trpí.